Nicky a Sila Leeovi, autoři Knihy o manželství

Připravit manželství o společně strávený čas je totéž, jako připravit člověka o vzduch nebo rostlinu o vodu. Některé rostliny sice vydrží déle než jiné, ale i ty nakonec uschnou a zahynou.

Zakladatel a předseda organizace Care for the Family (Péče o rodinu) Rob Parsons hovoří o jevu, který nazývá „velkou iluzí“:

V životě se můžete věnovat několika programům, ale nemůžete se všem věnovat na 100 %, aniž by na to někdo nedoplatil... Máme spoustu výmluv. Především sami sebe přesvědčujeme, že přijde den, kdy toho budeme mít méně. Říkáme si: „Až vymalujeme dům, až mě povýší, až udělám ty zkoušky – pak budu mít víc času.“ Pokaždé, když musíme říct: „Miláčku, teď ne...“, namlouváme si, že o nic nejde, protože den, kdy toho budeme mít méně, už je za dveřmi. Je ale dobré si tu a tam uvědomit, že volnější den je pouhá iluze – takový den nenastane nikdy. Ať jsme v jakékoli situaci, každý z nás je schopen svůj čas vyplnit. Proto je nezbytné udělat si čas na věci, které považujeme za důležité – a je nezbytné udělat si ho hned.[1]

Bývalý člen skupiny Beatles Paul McCartney a jeho zesnulá manželka Linda navzdory tlaku slávy velmi dbali na to, aby si na sebe udělali čas. Jejich přítel a životopisec Hunter Davies vzpomíná na to, jak se Paul rozhodl, které dvě věci jsou pro něj nejdůležitější: být s rodinou a hrát hudbu.

Byl ochoten vrátit se tam, kde začínal, a znovu hrát v obecních sálech a na univerzitních kampusech. Uvědomil si to a zachoval se podle toho, což mi přišlo tak zralé, tak chytré, tak dospělé. A tak se zrodila skupina Wings, ve které se snoubily jeho dvě životní vášně. Lindu a děti s sebou bral na turné po celé zemi, v případě potřeby přespávali v karavanech. Kritici se samozřejmě k Lindě chovali hrozně, kritizovali její hudební schopnosti či jejich nedostatek a z Paula si utahovali, jak je hloupý, že ji tahá s sebou. Wings zpočátku nebyli nijak skvělí, ale zlepšovali se, učili se a společně se dál zdokonalovali. Stejně jako v manželství.[2]

Společný čas s lidmi, na kterých vám nejvíce záleží, se nenaskytne sám od sebe. Je třeba učinit vědomé a rázné rozhodnutí. Než se dva lidé vezmou, většinou se snaží trávit spolu každou volnou minutu. Dobře to popisuje Gary Chapman, autor bestselleru Pět jazyků lásky:

Zamilovanost je opravdu euforická. Jsme sebou přímo posedlí. Myslíme na sebe před usnutím. Myšlenka na náš protějšek je při probouzení tou první. Toužíme být spolu… Když se držíme za ruce, krev jako by protékala jenom jedním tělem… Chybovali jsme však v přesvědčení, že to takto bude trvat věčně.[3]

Někdo nám navykládal, že pokud jsme skutečně zamilovaní, takové city nikdy nevyblednou. Výzkumy psychologů však naznačují, že tento stav trvá v průměru jen dva roky. Poté se už pár nemůže spoléhat pouze na své pocity. Musí se rozhodnout, že jeden druhého budou dávat na první místo.

V manželství se může rychle stát, že společný čas přestane být prioritou. Když žijeme pod jednou střechou, snadno nás napadne, že už své diáře nemusíme koordinovat. Začneme jeden druhého považovat za samozřejmost. My jsme však toho názoru, že manželské páry si musí čas vyhrazený jeden pro druhého i nadále plánovat. Úsilí, které jsme vynaložili na setkání, když jsme se do sebe zamilovali, to očekávání, vzrušení, rozmanité časy a místa, to vše přispívalo k našemu potěšení. Pokud si po svatbě budeme i nadále dělat čas jeden pro druhého, romantika vydrží, budeme mít příležitost efektivně komunikovat a budeme si rozumět čím dál víc. Pravidelnost a charakter tohoto společného času dá našemu vztahu strukturu na celý život.

My jsme se v našem manželství snažili nastavit si pevný časový rámec. Každý pár má jiné možnosti a funguje jinak, ale my jsme si vědomi, že bez podobného rámce bychom spolu nedokázali trávit dostatek času a nezůstali bychom pevně propojeni. Když lidé chtějí, abychom uvedli jeden příklad, co by mohl pár udělat pro to, aby jejich manželství vydrželo a jejich láska se v průběhu let prohlubovala, odpověděli bychom těmito slovy:

Každý týden si naplánujte pravidelný čas, alespoň dvě hodiny které můžete strávit spolu o samotě, odpočinout si, dělat něco, co vás oba baví, a užít si to.

Podobně jako mnoho jiných párů tomu říkáme „večerní rande“, i když se naše týdenní rande pokaždé nekoná zrovna večer. Tento čas by měl vypadat jinak než chvíle, které spolu během týdne trávíme běžně. Když večer zůstaneme doma, snadno se může stát, že to zase bude jen další večer, kdy platíme účty, opravujeme rozbitou kliku nebo žehlíme. Tyto jednotvárné domácí povinnosti k manželskému životu nevyhnutelně patří, ale pokud se budeme scházet jen nad výpisem z účtu nebo u skříňky s nářadím, smysluplná komunikace bude váznout a naše láska se bude potýkat s problémy.

Když si společný čas pečlivě plánujeme, oživujeme tím v manželství romantiku. Není třeba nic složitě organizovat: stačí dát na stůl svíčky, pustit si tichou hudbu, nechat si přivézt nějaké jídlo (aby si ten z vás, kdo obvykle vaří, odpočinul) a odložit telefony. Tyto chvíle by měly být příjemné a nezapomenutelné. Můžeme zajít do kina nebo do restaurace. Když si při plánování, co budeme dělat a kam půjdeme, nenastavíme příliš vysokou laťku, bude snadnější náš týdenní model dodržet. Je to čas, kdy se můžeme držet za ruce, smát se, užívat si, že jsme spolu, a především čas, kdy si můžeme popovídat. Můžeme spolu probrat své naděje i obavy, nadšení i starosti, zápasy i úspěchy. Podobné sdílení prohlubuje intimitu. Je to jednoduché, ale velmi účinné.

[1] Rob Parsons, Milovat proti všem předpokladům (Návrat domů, 2004)

[2] Hunter Davies, Daily Mail, 20. dubna 1998.

[3] Gary Chapman, Pět jazyků lásky (Návrat domů, 2021), str. 31, 40, překlad Jana Bucková